Spolu s blížícím se maturitním plesem mě napadla jedna krátká povídka. Nedokázala jsem se do toho pořádně vžít a teprve den PO plesu jsem byla schopna ji dopsat...
Když
jsem se mu podívala do lesknoucích se očí, došlo mi, jak strašně je opilý.
Nikdy dříve jsem ho neviděla takhle hlasitě se smát, bavit a být tak otevřeným.
Jako introvert to měl těžké, to nepopírám, ale já k němu pronikla, proto
jsem ho znala. Ale ne takhle.
I dříve
se mě občas dotkl – poplácal mě po stehně, vzal kolem ramen, pohladil po
vlasech.
Dnes to
vše bylo asi stokrát intenzivnější. Usmíval se upřímněji a veseleji, celý
večer, celý ten dlouhý a neskutečně vlekoucí se maturitní ples. Prvního panáka
jsme si dali už ve dvě, když jsme přišli vše připravovat.
Byli
jsme zde jen s našimi spolužáky a každý měl tolik práce, že nikdo neřešil,
že při přípravě pijeme. Objímali jsme se, smáli a škádlili se stejně, jako
dříve. Ale bylo to silnější.
Poslední
týdny to vše sílilo. Po Vánocích jsme se dokonce poprvé objali a od té doby
jsme se dotýkali toho druhého čím dál tím okatěji.
Nikdy to
nedošlo dál, než k pošťuchování, hlazení, poplácávání a nípání do boků.
Ale oba jsme v tom cítili něco víc.
Například
když jsme byli ve třídě a provokovali se. Jeho největší zábavou bylo škádlení
mé osoby a díky tomu se strašně smál. Dotýkala jsem se jeho boků a prstu mu
zarývala do hrudníku a do jakékoliv volné kůže, kterou jsem našla, díky čemuž
se smál tak moc, že nemohl dýchat. V jednu chvíli jsem stala těsně u něj,
on mě držel za ruce a hleděli jsme si do očí. Kdyby na nás nekoukal spolužák,
asi by došlo i k polibku.
A teď
prostě jsme tady. Já opilá, on opilý. Naše drahé polovičky se pohybují ve
stejné místnosti a my tu stojíme blízko sebe, prakticky v objetí, přičemž
si co chvíli ťukneme. Dnes vše prý platí on, ví, že jinak bych se opít nemohla.
„Tak co
říkáš? Nelituješ, že jsi na afer šla?“ zasměje se strašně hezkým způsobem a
nakloní se ke mně blíž, abych ho dobře slyšela. Též se k němu nakloním a
svět pomyslně umlkne. Pořád slyším, jak neskutečně křičí celý sál, svíjejí se
všude další lidé a kdesi hluboko v mozku mi hlodá červíček starostí, jak
moc asi bude Mates žárlit, když mě uvidí, ale nemohu ho brát na zřetel.
Vidím
jen jeho oči. Všechno ve mně křičí, abych ho políbila. Všechno.
On mi
hledí do tváře s něžným úsměvem a opatrně se ke mně přibližuje. Zdvihnu
tvář blíže k té jeho a sleduji ho. Sama mu to nijak nehodlám ulehčit.
Alkohol mi neskutečně otupil mozek, takže onen hlásek povinnosti již mlčí a
neprojevuje se.
Touhu má
vepsanou v rysech a jeho ruce se mi majetnicky sevřou kolem boků. Přitáhne
si mě těsně k sobě, tělo na tělo, hrudník na hrudník.
Pak se
políbíme.
Rty se
nám vpijí a oba dychtivě zalapáme po dechu. Je to přesně to, co jsem si
představovala. Vím to.
Oči mám
zavřené, rukama pomalu přejedu po jeho hrudníku a vklouznu Matesovi do vlasů.
Ale ty nejsou Matesovy! Pomalu se od něj odkloním a za ramenem mu vidím
šokovanou přítelkyni. Lenka, moje kamarádka, na nás třeští oči stejně jako jeho
přítelkyně a svého přítele naštěstí nikde nevidím.
„Proč?“
vydechnu mu zmateně do rtů. V obličeji má blažený výraz a oči upírá
hluboce do těch mých.
„Líbíš
se mi. Chtěl jsem to zkusit. Ochutnat tvé rty, tvou tvář, to, jak líbáš.“
S těmito neskutečně opilými slovy mi odhrne z tváře pramínek vlasů a
nakloní hlavu ke straně.
„Ale… to
nejde. Jsi zadaný a já také.“ Ve tváři se mu objeví chmury a nechápavě se
rozhlédne kolem. Naši spolužáci si kontaktu mezi námi již všimli a cosi si mezi
sebou špitají. On však stále jen stojí a pohledem vyhledává svou holku. Té se
v očích objeví slzy a brzy zmizí v hloučku kamarádek, které jako
jeden muž probodávají mou osobu pohledem.
„Už asi
nejsem,“ namítne rozkošně a srdce mě bolí z toho, co se hodlám udělat.
Hrozně
mě přitahuje, neskutečně moc. Cítím se s ním dobře a ráda bych to třeba i
někdy zkusila, ale… ne dnes. Nemohu.
„Promiň.
Tohle nepůjde. Já Matese miluju a nechci bez něj být. Nemohu bez něj být,“
odvětím mu tiše a poraženecky se mu podívám do očí. Smutný výraz v jeho
tváři mi láme srdce a jeho oči mi propalují díru snad až na dno duše.
„Ale…“
pokusí se mi ještě jakýmkoliv způsobem vysvětlit, proč bych mu měla dát šanci.
Jenže já ho poslouchat nechci.
Mates je
mým bezpečným přístavem, a ač nemohu předvídat budoucnost, tuším, že máme dost
velkou šanci, aby nám to spolu vydrželo.
„Promiň,“
zašeptám tiše a naposledy ho slabě políbím přímo na rty, které chutnají sladce
a přívětivě. Sklesle mě sleduje celou cestu, co se vracím k Matesovi.
On na mě
hledí se zděšeným výrazem, očima uhýbá a jeho ublížené pohledy mě bolí. Cítím
se jako ta největší příšera na světě.
„Neměla
jsem to dopustit. Ty jsi moje láska,“ povídám tiše, ale vím, že mě slyší.
Šedomodré oči zabodne do mých a tápavě si mě prohlíží.
„Dovedeš
mi odpustit?“
Štítky: Povídky